Přispěla vzpřímená chůze k antropocentrismu?
Antropolog Junzo Kawada (n.d.) provedl fascinující srovnání mezi očekávanými evropskými (či konkrétně francouzskými) způsoby chůze a nošení věcí a způsoby obvyklými v Japonsku - zhruba od 12. do poloviny 20. století. Zatímco Evropané, jak jsem již poznamenal, chodí z boků a mají co nejrovnější nohy, Japonci tradičně chodili z kolen a minimalizovali pohyb v bedrech. Výsledkem je jakési šoupání, ne nepodobné šoupání člověka, který ztratil tkaničky, které v očích Evropana vypadá velmi neohrabaně.
Chůze z kolen je však velmi efektivní v nerovném nebo kopcovitém terénu, protože díky sníženému těžišti se výrazně snižuje riziko zakopnutí a pádu. Je to také ergonomicky v souladu s technikou, která se kdysi hojně používala v Japonsku a spočívala v nošení těžkých břemen zavěšených na dlouhé ohebné tyči, která se opírala o rameno. Kawada dokáže rozdíl v držení těla při chůzi z boků, respektive z kolen, vztáhnout nejen k alternativním metodám a zařízením pro nošení břemen, ale také k tradičním tanečním stylům, řemeslným technikám a praktikám výchovy dětí.
Evropští tanečníci usilují o vertikalitu a používají nohy jako chůdy, což je postoj dovedený do nejstylizovanějšího extrému v klasickém baletu, kde tanečnice balancuje na špičkách prstů u nohou s rukama nataženýma k nebi, zatímco její mužský partner svými skoky a poskoky dočasně zcela ztrácí kontakt se zemí.
Japonští tanečníci naopak díky pružnému pohybu kolen táhnou nohy po hladké podlaze šoupavým pohybem, aniž by kdy zvedli paty (Suzuki 1986: 6). zatímco evropští řemeslníci (s jedinou výjimkou krejčího) pracují buď ve stoje, nebo vsedě na pevné, vyvýšené opoře, jejich japonské protějšky obvykle pracují z dřepu, což jim nepřináší žádnou ztrátu postavení.
A konečně, japonští rodiče jsou rádi, když vidí své děti plazit se všude po čtyřech, a neprojevují žádnou úzkost jako Evropané, kteří považují plazení za fázi, kterou je třeba co nejrychleji překonat přísnou disciplínou a používáním umělých pomůcek. Tadashi Suzuki, jedna z předních osobností současného japonského divadla, píše s uznáním o "vnímání toho, že naše ruce jsou také naše nohy", které se objevuje například při čištění podlahy leštícím hadrem.
Dítě, které zažije tento druh pohybu "čištění podlahy", poznamenává, "pochopí, i když vyroste, že jiné části těla než nohy mohou vést dialog se zemí" (ibid.: 21). Avšak s tím, jak v japonských městech ustupují tradiční domy s dřevěnými podlahami vnitřním kobercům v bytových domech západního typu, kde podlaha jednoho obyvatele může být stropem druhého a kde se podlahy již neleští rukama a koleny, ale vysávají se ze stoje, dochází k erozi kdysi silné a pozitivní orientace na zem. Suzukiho to mrzí. "Protože zmizely dřevěné chodby a průchody," lituje, "nohy a ruce moderního člověka se od sebe oddělily; zapomněli jsme, že lidstvo je jedním ze zvířat" (loc. cit.).
Ale to, na co Japonci možná zapomínají až v moderní době, má v západním světě historii popírání sahající více než dvě tisíciletí nazpět. Wiktor Stoczkowski vystopoval symbolickou valorizaci vzpřímenosti, dodnes tak výraznou v paleoantropologii, v bohatých klasických a raně křesťanských pramenech: Platón, Xenofón, Aristoteles, Plinius Starší, Vitruvius, Ovidius, Cicero, Prudentius a Řehoř z Nyssy.
Všude je vyjádřena myšlenka, že člověk může díky vzpřímenému postoji hledět k nebi, poznávat bohy (nebo Boha) a vykonávat vládu nad všemi ostatními tvory (Stoczkowski 2002: 73-74). Pro tyto západní myslitele, zcela odlišné od jejich historických japonských protějšků, bylo dosažení bipedalismu rozhodující pro pozvednutí člověka nad práh přírody a pro nastolení nadřazenosti lidského stavu nad stavem zvířat. čtyřnožec byl v jejich očích nutně bytostí podřízenou člověku.
Napsala: Rena Milgrom
