Vnímat své tělo- Blančin příběh

08.03.2021

Osobní příběh Blanky Lisé o její cestě k vnímání těla a k somatice.


Dostali jste někdy od svého těla jasný signál, že je něco opravdu špatně a že je potřeba udělat nějakou změnu? Co se stalo? Jak jste se cítíli? Cítili jste se ztraceni, zrazeni, plni obav? A dopřáli jste tomuto varování sluchu a opravdu něco změnili? 

Docela často narážím na příběhy koučů, kteří v minulosti pracovali jako top manažeři významných mezinárodních firem, a po ošklivém vyhoření, infarktu, mrtvici a nebo vážné autoimunitní chrobě se rozhodli změnit svůj život. Mnoho z nich tvrdí, že závažný zdravotní problém nebyl bleskem z čistého nebe, ale že jejich těla už delší dobu signalizovala, že něco není v pořádku, ale jejich mysl to odmítala přijmout. Po uzdravení opustili svou vlastní manažerskou kariéru a začali učit ostatní, jak zvládat výzvy v jejich manažerské praxi. Občas si říkám, jaká je to škoda, že tito koučové nezůstali na svých pozicích a nepokusili se změnit prostředí přílišného tlaku a přemrštěné orientace na výkon ve svých původních firmách...

Myslíte si, že se něco podobného může stát jen top manažerům po čtyřicítce nebo padesátce a že se vás to netýká? Pak vás možná překvapí moje vlastní zkušenost. Bylo mi necelých třiatřicet, když přišel první signál. Jen dva dny před svou alpskou lyžařskou dovolenou jsem si zlomila nohu. Byla jsem úplně vyšťavená, jak jsem se snažila dokončit všechny úkoly před odjezdem, a dokonce jsem si několikrát pomyslela, že se mi na těch horách určitě něco stane... Hodně jsem pak zamakala, abych byla co nejdříve fit. Mí skvělí kolegové a rodina mne vozili do práce a později i na rehabilitace a na podzim už jsem byla natolik ve formě, že jsem zvládla trek pod Annapurnami v Nepálu. Všechno se zdálo zahojené a v pořádku, a tak jsem pokračovala ve svém životním stylu. 

Druhé, vážnější, varování přišlo o pár měsíců později. Tou dobou jsem pracovala čtvrtým rokem jako HR manažer pro tři divize působící ve 14 zemích a globální HR management na úrovni celé skupiny mne začal považovat za talent. Bohužel mí tři manažeři byli schopni vidět jen tu část práce, kterou náš malý HR tým dělal pro jejich divizi, nikdo neviděl naši práci jako celek. A my se snažily, aby se jim dostávalo takové podpory, jako by byli jediní. Létala jsem na služebky, zlepšovala HR procesy a stále se snažila žít i normální život se svými přáteli, horami a četnými koníčky. 

Mé 34 leté já na regionální schůzi a venku v horách
Mé 34 leté já na regionální schůzi a venku v horách

Za této situace mne globální HR management přizval k projektu spojenému se zavedením nového kompetenčního modelu. S nadšením jsem přijala, brala jsem to jako uznání a poctu, a moc se těšila na návštěvu Stockholmu. Dorazila jsem tam v neděli po poledni a vyrazila na procházku. Bylo to koncem března a jezero bylo stále ještě pokryté ledem. Na sjezdovce vedle budovy naší společnosti pár lidí lyžovalo a v zátokách jezera se bruslilo. Byla zima a větrno, ale i tak jsem byla nadšená, že jsem venku a že můžu objevovat nová zajímavá zákoutí. A dobře, že jsem se ten den trochu hýbala, celé pondělí jsme strávili v zasedačce, kde nám vysvětlovali, co se od nás očekává. Večer nás pak pozvali do známé japonské restaurace na ostrově Gamla stan v centru Stockholmu. Výborné jídlo a víno a zajímavý hovor s příjemnými inteligentními kolegy okolo stolu...

Všechno bylo fajn, dokud jsem nevstala od stolu a nezačala se cítit jako námořník, který po dlouhé době na moři vstoupil na pevninu. Země se mi houpala pod nohama a nešla zastavit. Přišlo mi nesmyslné, že by to bylo dvěma skleničkami vína, sázela jsem na japonské plody moře. Asi nějaká alergie...Předstírala jsem, že se nic neděje, a doufala, že to ráno bude lepší. Nebylo. Celý den na meetingu byl peklo, ale nějak se mi to podařilo skrýt. Naneštěstí, to nejhorší bylo teprve přede mnou... zkuste se přesunout z jednoho terminálu na druhý na obrovském letišti jako je Frankfurt, když se vám houpou eskalátory a jezdící chodníky pod nohama. Nakonec jsem všechno zvládla a před půlnocí byla doma. Další den jsem zašla k doktorce, dala mi nějaké prášky na zklidnění a poslala mne na neurologii. 

A pak přišlo opravdové dilema. Už delší dobu jsem měla zaplacený prodloužený lyžařský víkend s kamarádama v Rakousku. Mám zůstat doma a nějak se o sebe postarat anebo jet? Pořád jsem cítila tu divnou nevolnost a zem se houpala, přesto jsem se rozhodla odjet. Z nějakého záhadného důvodu jsem se cítila více uzemněná, když jsem měla lyže na nohou, a jízda z kopce byla docela fajn. Horší už byly lanovky a vleky a obědy a večerní posezení, kdy jsem předstírala, že mi nic není. Zvládala jsem to do té doby, než jsem se "rozložila" na sjezdovce. Moje lyže, hůlky a rukavice byly rozprostřené po celé sjezdovce, moje tělo skončilo na hraně sjezdovky s obličejem zabořeným v těžkém mokrém sněhu. Kamarád, který mne viděl letět vzduchem a dopadnout, byl bledý, šokovaný a překvapený, že jsem pořád ještě celá... A jak jsem se cítila ve svém těle? Ztracená, zrazená a plná obav. 

Ilustrační fotka z vystoupení skupiny Pohyb Jámy od Václava Hrušky
Ilustrační fotka z vystoupení skupiny Pohyb Jámy od Václava Hrušky

Abych to zkrátila, po návratu do Prahy mi zkušený neurolog řekl, že jsem pravděpodobně cvičila víc, než jsem měla (a já věděla, že to tak nebylo). Bylo to už více než týden od začátku té lapálie a cítila jsem se o něco lépe. Pro jistotu mne poslali ještě na další vyšetření: ano, měla jsem elektrody na různých částech těla a hlavy a ne, nemuseli mi ostříhat vlasy. A výsledky? Nic, nic a ještě jedou nic nenormálního. 

Uzavřela jsem to pro sebe s tím, že podivné signály v mém těle byly pravděpodobně důsledkem permanentního stresu v práci a hektického životního stylu. A rozhodla jsem se, že to zvládnu. Cítila jsem se o něco víc vyklidněně a zkusila jsem udělat nějaké změny v nastavení priorit. Požádala jsem své nadřízené, aby moji roli rozdělili tak, abych se mohla soustředit na méně věcí najednou... A pak postupně a přirozeně přišly další změny. Vyměnila jsem aerobik za běh a začala jsem navštěvovat lekce zaměřené na somatický pohyb. Stále ještě jsem na cestě, občas přecením své síly a příliš se vyčerpám, ale snažím se více naslouchat svým body-mind a mind-body signálům a reagovat na ně.

S odstupem několika let se určitě cítím více v těle. Zjistila jsem, že potřebuju pravidelný somatický pohyb a jsem ochotna si na něj vyhradit čas. Ve své podstatě - já jsem mé tělo a v mém těle je jediná budoucnost, kterou mohu přímo ovlivnit... Naučila jsem se říct si o pomoc, nebojím se dát svému nadřízenému najevo, že se mnou něco není v pořádku. Čas od času se snažím všimnout si i toho, jak jsou na tom moji kolegové, nedostávají se taky na hranu? Bohužel nedokážu přenést svou zkušnost na ty, kteří zrovna teď jedou na vlně nasazení-úspěch-adrenalin-stres jako jsem na ní jela já, když mi bylo něco přes třicet. Kdybych mohla, udělala bych to. Přála bych každému, aby cítil pevnou půdu pod nohama a aby se do ní mohl vnořit i odtlačit se od ní. Nikomu nepřeju zážitek její ztráty. Pokud ji přeci jen ztratíte a dotáhnete to až ke kolapsu, tak ještě nění vše ztraceno, jen vás váš restart v těle bude stát spoustu času, úsilí a zdrojů...

Ptáte se mě, jakou somatickou pohybovou radu bych dala svému 34 letému já? Je jich spousta... a tři jednoduché příklady jsem už s vámi sdílela v somatických tipech: zklidněte nervy, objevte uzemění, oživte dech a chůzy... a OPRAVDU se o sebe starejte!

A pokud padnete, tak si najděte pro restart v těle dobrého průvodce, třeba zrovna z okruhu somatické pohybové terapie.

Napsala: Blanka Lisá